Jsou tomu přesně čtyři roky, co jsem kromě každoročního příchodu Ježíška, očekávala ještě příchod někoho jiného. Mého vytouženého miminka. Termín jsem měla až 15. ledna, tudíž jsem si krásně plánovala, jak ještě vše zvládnu před Vánoci nachystat. Napéct cukroví a v klidu prožít poslední Vánoce ve třech.
Představa to byla pěkná, ale realita se od mé představy trochu vzdálila. Vidle mi do toho hodil můj gynekolog, který mi 1. prosince při běžné preventivní prohlídce oznámil, že se předčasně otevírám a kvůli hrozícímu předčasnému porodu, musím okamžitě nastoupit do nemocnice k hospitalizaci.
No, ne že bych to nečekala. V prvním těhotenství jsem ležela 6 týdnů. Přesto jsem tentokrát v hloubi duše doufala, že to bude jiné. Hmm, nestalo se!!! V tu chvíli jsem myslela pouze na to, že se nesmím rozsypat ještě alespoň tři týdny, abych překročila onu pomyslnou hranici 36. týdne těhotenství.
Teprve v nemocnici, když jsem se trochu uklidnila, mi taky došlo, že budou i Vánoce.
Vánoce? A do háje!!!
Jen na vteřinu jsem si představila svého muže, jak peče perníčky, nebo se snaží obstarat a zabalit dárky a udělalo se mi nevolno.
Pokud také patříte k ženám, které letos k Ježíškovi očekávají, kromě běžných dárků i jeden trochu netradiční, neděste se. Vánoce nejsou jenom o naklizeném bytě, napečeném cukroví a hromadě dárků.
Trochu otřepaná fráze, že?
Ve chvíli kdy vám doma běhá již nějaké to dítko, si ale začnete uvědomovat, že byste chtěla vše zvládnou jako každý rok už jenom kvůli němu. Možná i kvůli sobě, protože máte Vánoce prostě ráda.
Zařizování z postele
První věc, kterou jsem chtěla donést do nemocnice, nebylo kupodivu něco dobrého na zub, ale notebook.
Vše se dá přeci zařídit, tak proč se zbytečně nervovat. Navíc v době chytrých technologií, to jde přeci jen o něco snáze.
V klidu jsem brouzdala po internetu a vybírala dárky. Tyto Vánoce bylo jen málo věcí, které jsem vybírala přímo v obchodě. Většinu jsem vybírala a rovnou objednala na eshopu.
Dokonce i každoroční zdlouhavé vybírání fotek do kalendáře, jsem měla hotové za dvě odpoledne.
Kupodivu poměrně silné připojení k internetu v nemocnici mi umožnilo, být každý den ve spojení s mou rodinou i ve večerních hodinách, kdy už sestřičky návštěvy vypakovaly domů. Mohla jsem tak svému tříletému synkovi číst pohádku, nebo se koukat, jak zapaluje svíčku na adventním věnci.
Najít si na tom to hezké
Mám velmi ráda pořekadlo: „Vše zlé je k něčemu dobré.“ Tudíž jsem se snažila na danou situaci, která nastala, koukat trochu s nadhledem. A tak i přes neustálý pocit úzkosti a počítání každého dne, kdy jsem předčasně neporodila, to mělo i své světlé stránky.
Hospitalizace v nemocnici má své výhody.
- Nikdy bych nevěřila, kolik budu mít času.
- Po dlouhé době jsem se nemusela starat, aby bylo neustále navařeno a zajištěn běžný chod domácnosti.
- Jídlo mi nosili do postele.
- Spát jsem mohla i po obědě.
- Tolik pohádek kolik, jsem se svoji spolubydlící shlédla, jsem neviděla během jedněch Vánoc asi ani v dětství.
Mobilizace sil
Důležitá informace. Pokud máte tu možnost, zmobilizujte a povolejte vše co má dvě ruce a dvě nohy. Ne, samozřejmě to berte s trochou nadsázky. Svého devadesátiletého dědečka můžete vynechat 🙂
Jinak ale nemějte slitování.
Když jsem se dostala do nemocnice, většina lidí, co mě navštívila se jen tak mimochodem zeptala: „A nechceš něco donést, nebo nechceš s něčím pomoct?“ A světe div se, já jsem v sobě našla tu odvahu a odpověděla „ANO“.
Tudíž mi najednou odpadly starosti, kdo letos upeče cukroví, kdo bude vyzvedávat dítě ze školky, nebo kdo občas přinese mému muži a synovi navařený oběd.
Naučit se přehlížet drobné nedostatky
Musím si přiznat, že jsem perfekcionistka. Ať už v práci, nebo doma, vždy jsem měla vše pevně uchopené ve svých rukou. Nebudu zastírat, že to tak není. Prostě mám ráda pořádek a řád. A navíc, dost věcí musí být podle mé představy.
Když jsem se před čtyřmi lety těsně před štědrým dnem vrátila domů, bála jsem se toho, jak bude vypadat domácnost po mé delší nepřítomnosti. Byla jsem ale natolik ráda, že mě konečně pustili a že já i mé miminko jsme v pořádku, že mi ani drobné nedostatky nevadily.
Neřešila jsem blbosti a začala jsem se soustředit na to podstatné. Mým cílem bylo prožít opravdu klidné a spokojené Vánoce. Pokud možno 2v1 a neřešit jestli náhodou někde nesedí prach, nebo stromek není nakřivo. Nakonec se mi toto mé přání splnilo a musím říct, že na tyto vánoční svátky vzpomínám nejraději.
Miluji vánoční dárky
Možná je to pozůstatek z dětství, ale prostě miluji dárky. A je jedno, jestli je daruji nebo dostávám. Ten pocit očekávání, radosti a překvapení za to vždycky stojí.
Nemusí se ani jednat o extra drahé materiální dary. Spíš mi většinou jde o ten pocit něco si rozbalit. I když je to maličkost. To vědomí, že si na mě někdo vzpomněl, vždy zahřeje.
A protože mám ráda rozdávání dárků a k Vánocům dárky prostě patří, letos jsem se rozhodla obdarovat tři z vás, kteří budou mít chuť si malinko zasoutěžit.
Jelikož je celý tento článek o mně a mém druhém synkovi, který vydržel v mém bříšku i do Nového roku, rozhodla jsem se vám položit jednu malou soutěžní otázku.
S jakou porodní váhou se narodil můj druhý syn?
Pokud se budete chtít zapojit do soutěže o eBook Prvních šest týdnů s tebou, který v tuto chvíli aktualizuji a v prodeji bude od 1.1.2021, podívejte se na FB stránky Spokojeného šestinedělí, kde se dozvíte víc.
Specializuji se na péči o novorozence a ženy v šestinedělí. Jako porodní asistentka a mám dvě děti mám zkušenosti, díky kterým pomáhám budoucím maminkám připravit se na jedno z nejkrásnějších období v jejich životě.