„Počkej, až se sama staneš matkou. To teprve poznáš!“
A co vlastně?
Pod touto větou se skrývá mnoho tajemna, předpovědí budoucnosti a někdy i trocha té škodolibosti. Většina lidí, kteří již mají vlastní děti, velmi rádi dávají, kolikrát nechtěné a nevyžádané rady lidem, kteří se rodiči teprve stanou. Usuzují z vlastních zkušeností a chtějí je za každou cenu předat dál. Berou to za vlastní povinnost a jdou kolikrát „přes mrtvoly“.
Matně si vzpomínám, že sotva jsem ve svém okolí rozhlásila, že čekám své první dítě, doslova se roztrhl pytel s radilkami. Ano, záměrně píši v ženském rodě, protože právě ženy jsou ty, které své zkušenosti ohledně všeho, co se týká mateřství, rády prezentují dále. Pokud chtějí pouze v dobrém říci vlastní zkušenost, je vše ještě v pořádku. V druhém případě se vlastní zkušenost snaží pozdvihnout nad absolutní pravdu, a to už podle mého názoru v pořádku není.
Rychlá odpověď na počkání
Dnešní uspěchaná doba, prošpikovaná internetovými poradnami, fóry a facebook skupinami dává příležitost každé ženě, nebo muži získat radu. Radu zadarmo a hlavně rychle. Jak skvělé, že?
Jen do doby, než vznesete dotaz, na který není jednoznačná odpověď. To se pak rozpoutá hotové peklo. Co člověk to názor a hlavně, každý má pocit, že ten jeho názor je ten správný, nejlepší a jedinečný.
Dám příklad, zeptejte se třeba: „Mám 4. týdenní miminko a spím s ním v jedné posteli, máte to taky tak?“ Vsadila bych večeři, že pod takovýmto dotazem se rozjede diskuze velikosti menšího bestselleru. Jedna skupina žen bude vyzdvihovat výhody společného spaní, druhá skupina zase rizika. Dva nesmiřitelné tábory.
Někdo si možná bude klepat na čelo a říkat si: Jak je možné, že Petra od vedle to dělá jinak. No hrůza. To chce tomu dítěti ublížit? No ta snad nemá rozum. Já bych tohle s vlastním dítětem nikdy nedělala!
Pokud je dotaz vznesen ve virtuálním světě, existuje perfektní řešení. Vypněte počítač! Pokud jste se zmínila před partou kamarádek a rozjela se vášnivá debata, utíká se poněkud hůře. I když pořád můžete prostě vstát a odejít.
Co když, ale pomoc nutně potřebujete?
V životě jsou chvíle, kdy prostě potřebuje každý rodič pomoc. Pomoc od shonu v domácnosti, vyřešit aktuální problém, nebo prostě jen předat na chvíli zodpovědnost na někoho jiného, abyste mohli vypnout.
Jednou jsem byla svědkem situace, kterou mám před očima dodnes. U skákacího hradu na pouti postávala maminka s asi rok a půl starou holčičkou a čekali spolu až starší chlapec vyleze z atrakce. Roztěkaná matka se po celou dobu snažila udržet děvčátko na místě a jedním okem stále sledovala hrad. Po chvíli k ní přišla slečna, která to tam měla na starosti a řekla ji, ať už si syna zavolá. Žena okamžitě začala přivolávat syna a říká mu, že už musí jít ven.
Rozradostněný chlapec začal prosit „mami ještě chvíli“. Žena okamžitě začala křičet, aby odtamtud hned vylez. Chlapec však začal hopsat dál a přitom halekal „mami ještě chvíli, prosím“, bral to jako hru. Reakce té ženy byla blesková. Do jedné ruky vzala neposednou holčičku a vlezla do hradu odkud vytáhla synka. Přitom mu dala políček a neurvale na něho křičela. Fňukající holčičku okřikla ať neřve a že doma dostanou oba na prdel, když neumějí poslechnout.
Co mě samotnou však zaujalo, bylo, že kromě ubrečených dětí, jsem zahlédla slzy v očích i u matky.
Někteří lidé by ji možná soudili, někteří by s jejím počínáním zase pro změnu souhlasili. Jedno je ale jisté.
Ta máma volala o pomoc! Tiše a sama v sobě.
O pomoc manžela, babičku, kamarádku, kohokoliv, kdo by ji dokázal pomoci. A nemyslím tím pouze pomoc v situaci, která nastala na pouti. To už byla pouze ta pověstná poslední kapka.
Je spousta z nás maminek, které potřebujeme pomoc. A pomoc nemusí být zákonitě pouze rada, kterou získáme na diskuzním fóru. I když abych nezanevřela na diskuzní fóra, sama jsem si také kolikrát šla pro radu do internetového světa. Ale ve výsledku jsem to stejně byla já, která dobře mířenou radu musela použít v praxi. A nutno říct, že kolikrát s velkým úsilím.
Pomoc, kterou matky ve většině případů skutečně potřebují, je ta hmatatelná. Pohlídat, uspat, vyprat, uklidit … dále si doplňte sami. Je toho spousta s čím ženy v prvních měsících a letech se svými dětmi potřebují pomoct. Problémem často ale je, že si o pomoc neumí říct, anebo nemají komu.
Pocit, že to zvládnu sama
Ach, ta naše urputná vytrvalost připomínající zatvrzelého buldoka, která nás žene kupředu. Pocity, které se vždy vyrojí v mé mysli, když bych měla přiznat někomu jinému, že to nezvládám a že potřebuji pomoc. A co je horšího, přiznat to sama sobě. To je kolikrát ta hlavní překážka, která nám brání. Brání nám si o tu pomoc ŘÍCT!!!
Jestliže máte možnost se o starosti a radosti mateřství podělit s někým dalším, využijte toho. Podělte se s partnerem a zapojte rodinu nebo známé. Žádná žena není robot a nároky současné společnosti na matky jsou velmi vysoké.
Někdy si stačí uvědomit, že doma nemusíte mít dokonale naklizeno a nemusíte vařit pouze bio stravu. Zároveň není potřeba s dítětem absolvovat všechny kroužky na jeho rozvoj dovedností, které v okolí máte.
Možná bude stačit pouze se zastavit. Zastavit se a vychutnat si ten okamžik. Okamžik radosti a naplnění z toho, že jste matka.
Ne možná dokonalá, ale milující, laskavá a pečující.
Více o tom, jak pečovat ne jen o miminko a domácnost, ale i sama o sebe, se dočtete v mém eBooku Prvních šest týdnů s tebou.
Nemám si komu o pomoc říct
I když se to může zdát v některých životních situacích nemožné, vždy je tu někdo, komu můžeme říct o pomoc. Teď byste mohli namítnout: „Jsem matka, samoživitelka, babičky ani dědy nemám, kamarádka je daleko, tak komu si mám říct?“
Odpověď vás možná zaskočí, ale zní SAMA SOBĚ. Sama si uvědomte, s čím potřebujete pomoc. To, co vás nejvíc tíží a nedá vám spát. Možná jsou to finance, vzteklé dítě, nedostatek spánku nebo třeba zdravotní problémy. Ať už je vaše potřeba pomoci jakákoliv, vždy se najde někdo, kdo vám dokáže pomoci.
Musíte si, ale o tu pomoc sama říct. Sociálce, kolegovi, sousedce, kamarádce nebo třeba pediatrovi vašeho dítěte. Protože pokud si o tu pomoc neřeknete, nikdo o ní nebude vědět. Musíte, ale říct cíleně: „POMOZTE MI!“. Nestačí si pouze postěžovat, že máte s tím a s tím problém. Všichni by vás považovali za tu silnou ženu, která všechno zvládne sama. Ale tak to přeci není, nemusíte na to být sama.
Jednou jsem četla článek od Kateřiny Králové z Nevýchovy, ve kterém psala o nadaném, ale agresivním klukovi s ADHD: „Není tu žádné zlé dítě. Žádný sígr, co chce všem jenom zatnout. Je tu jen hrozně zraněný klučina, který volá po lásce a pozornosti. Ano, nekonvenčním a pro okolí nepříjemným způsobem. Jenže to na volání samotném nic nemění.“
Já bych to převedla na matky. Když se vrátím k žene z pouti, o které jsem v tomto článku psala výše. Není tu žádná zlá matka, která chce pouze za každou cenu postavit svoje děti do latě, aby ji na slovo poslouchaly. Je tu pouze utahaná, vystresovaná máma, která volá o pomoc. Ano možná si o pomoc říká křikem a pláčem, což může být pro okolí nepříjemný a nekonvenční způsob.
JENŽE TO NA VOLÁNÍ SAMOTNÉM NIC NEMĚNÍ!!!
Specializuji se na péči o novorozence a ženy v šestinedělí. Jako porodní asistentka a mám dvě děti mám zkušenosti, díky kterým pomáhám budoucím maminkám připravit se na jedno z nejkrásnějších období v jejich životě.